Historie studia lidského chování
DISC je vyvrcholením pozorování lidského chování mysliteli všech epoch
Staré jako lidstvo samo
Vývoj studia lidského chování
Pozorování a studium lidského chování je staré jako lidstvo samo. V průběhu dějin se mnoho myslitelů zamýšlelo nad tím, proč lidé jednají tak, jak jednají. Všichni si všímali společných vzorců chování u různých typů lidí. Mnozí z těchto raných filozofů a učenců položili základy moderních teorií a principů lidského chování.
Také jazyk DISC jako současný rámec pro porozumění chování vzešel z podobných pozorování.
Snaha o porozumění lidskému chování je ústředním tématem v dějinách mnoha oborů – od filozofie a psychologie po sociologii a antropologii.
Starověké civilizace včetně řecké a egyptské zkoumaly podstatu lidského jednání a jeho motivací. Jejich cílem bylo pochopit, co lidi v jádru pohání.
V raných fázích vývoje studia lidského chování převládalo filozofické zkoumání. Myslitelé jako Aristotelés a Platón předkládali teorie o lidské povaze a jednání.
1875–1961 n. l.
Carl Gustav Jung
Jungova teorie psychologických typů je základním kamenem jeho analytické psychologie. Tvrdil, že rozdíly v chování vyplývají z vrozených preferencí jednotlivců v tom, jak vnímají svět a jak se rozhodují. Jung rozlišil dvě základní dichotomie kognitivních funkcí:
1. Funkce vnímání:
- Smyslové vnímání vs. intuice: Tato dichotomie se týká toho, jak lidé získávají informace z okolního světa. Smyslové typy se zaměřují na konkrétní a faktické informace, které lze přímo vnímat smysly. Soustředí se na detaily a jsou ukotveni v přítomnosti. Intuitivní typy naopak více přitahují možnosti, abstraktní informace a celkový obraz. Jsou orientovaní na budoucnost a často spoléhají spíše na tušení a dojmy než na přímou smyslovou zkušenost.
2. Funkce usuzování:
- Myšlení vs. cítění: Tato dichotomie se týká toho, jak se lidé rozhodují. Myslící typy se rozhodují na základě logiky a objektivních kritérií. Cení si principů, důslednosti a neosobní analýzy. Cítící typy naopak při rozhodování upřednostňují emoce a lidské hodnoty. Jsou empatičtější a zvažují dopad rozhodnutí na ostatní.
Jung dále zavedl pojmy extraverze a introverze jako postoje, které ovlivňují směr těchto kognitivních funkcí.
Extraverti jsou zaměřeni navenek, na vnější svět, a energii čerpají z interakce a činnosti. Introverti jsou zaměřeni dovnitř, na vnitřní svět, a energii čerpají z přemýšlení a samoty.
Tyto kognitivní funkce a postoje se kombinují do různých typů osobnosti.
Člověk může být například extravertní myslící typ, introvertní cítící typ atd. Jungovy psychologické typy poskytly rámec pro porozumění rozmanitým způsobům, jimiž lidé vnímají svět a rozhodují se.
129–216 n. l.
Galén
Galén, vlivný řecký lékař a filozof, rozšířil Hippokratovu teorii čtyř tělesných šťáv a výslovněji ji propojil s typy osobnosti. Podle Galénovy teorie ovlivňovala rovnováha či nerovnováha těchto šťáv v těle nejen fyzické zdraví, ale také psychické rysy a temperament.
V Galénově teorii čtyř šťáv odpovídá každá šťáva určitému typu osobnosti:
Sangvinici, ovlivnění krví, bývají optimističtí, společenští a nadšení, i když mohou být impulzivní.
Cholerické osobnosti, spojované se žlutou žlučí, jsou vášnivé, ambiciózní a průbojné vůdčí osobnosti, často však prchlivé.
Lidé s melancholickým temperamentem, ovlivnění černou žlučí, jsou introspektivní a analytičtí, ale mohou mít sklon k úzkosti a smutku.
A konečně flegmatici, ovládaní hlenem, jsou klidní, spolehliví a racionální a jsou známí svou schopností udržovat mír. Někdy jsou však vnímáni jako málo ambiciózní a odolní vůči změnám.
Galénův výklad tělesných šťáv měl významný a trvalý vliv na středověkou a renesanční medicínu a psychologii. Jeho dílo ovlivňovalo chápání osobnosti až do 18. století. Propojil fyzické zdraví s duševní pohodou a osobnostními rysy.
400 př. n. l.
Hippokratés
Hippokratés, často nazývaný „otcem medicíny“, je známý svými vlivnými teoriemi o tělesných šťávách, které rozšířil i na vysvětlení osobnostních rysů.
Hippokratova teorie osobnosti, založená na konceptu čtyř tělesných šťáv, spojovala temperament jednotlivce s rovnováhou těchto tekutin.
Sangvinický temperament, spojovaný s krví, popisoval lidi jako společenské, optimistické a aktivní, s bezstarostnou a impulzivní povahou podobnou živlu vzduchu.
Naproti tomu cholerický temperament, spojený se žlutou žlučí, charakterizoval lidi jako ohnivé, vášnivé a ambiciózní, často průbojné a dominantní, podobné živlu ohně.
Černá žluč byla naopak spojována s melancholickým temperamentem, který představoval introspektivní, přemýšlivé lidi se sklonem ke sklíčenosti, často analytické a zaměřené na detail, odrážející živel země.
A konečně flegmatický temperament, spojený s hlenem, popisoval lidi jako klidné, spolehlivé a uvolněné, obvykle pasivní a vyrovnané, podobné živlu vody. Přesvědčení, že tyto šťávy ovlivňují fyzické zdraví i emoční stav lidí, tvořilo základ Hippokratova chápání osobnosti.
444 př. n. l.
Empedoklés
Empedoklés, předsokratovský řecký filozof, předložil teorii čtyř klasických živlů, z nichž se podle něj skládá hmotný vesmír: země, vzduchu, ohně a vody. Přestože Empedoklés tyto živly přímo neuplatnil na teorie osobnosti, jak je chápeme dnes, jeho myšlenky položily základy pozdějších pojetí osobnosti ve starověké medicíně a filozofii.